Knihovny vědců a učenců a vědecká literatura v knihovnách
Knihovny vědců a učenců jsou pro účely tohoto projektu definovány osobou svého vlastníka, učence či vědce, bez ohledu na to, jestli se jedná o přírodovědné či společenskovědní disciplíny. Oblast výzkumu je dále chronologicky a geograficky vymezena excerpovanými knihovními fondy institucí participujících na projektu, proto jsou těžištěm evropské knihovny od pozdního středověku do moderní doby. Knihovny vědců a učenců téměř nikdy neobsahovaly pouze literaturu z profese svých vlastníků; profesní literatura v těchto knihovnách často ani nedominovala a její postavení problematizuje i vývoj systemizace vědy. V období raného novověku bylo zcela běžné, že se lékař věnoval současně astronomii, matematice a fyzice, astronom psal pojednání o optice a mechanice a právník mohlo být současně fundovaným filologem. Proto je třeba následující kategorie chápat jako množiny, které se vzájemně prolínají a překrývají, přičemž řada knihoven, které jsou předmětem výzkumu tohoto projektu, zasahuje aktivitou svého vlastníka do několika níže uvedených kategorií. Obdobně široce lze chápat také pojem vědecká literatura, definovaný v rámci projektu pro potřeby jejího výzkumu v knihovnách laiků, přičemž zahrnuje rovněž literaturu, kterou lze svým obsahem řadit ke kořenům moderní vědy, tedy nejrůznější lékařská a ranhojičská pojednání, herbáře bez ohledu na úroveň vědeckého zpracování a hodnoty, alchymistická a metalurgická pojednání, ale také teologická a historiografická díla, muzikologické práce a práce z oblasti pomocných věd historických. Co do formální stránky publikací se krom monograficky vydávaných děl objevují od 17. století také odborná periodika. Součástí knihoven jsou rovněž knihy, jejichž obsah je výsledkem aplikace vědeckých poznatků v oblasti moderních průmyslových oborů (např. strojírenství, doprava, potravinářská výroba, textilní výroba).
Knihovny právníků a právnická literatura v knihovnách
Základ právnických knihoven sestával od středověku zpravidla z edic jednotlivých částí sbírky římského práva Codex iuris civilis císaře Justiniána a základy církevního kanonického práva, především Graciánova dekretu (Concordia discordantium), Extravagantes atd. Tento základ následně rozšiřovala zemská zřízení a městská práva. Specializované právní příručky se věnovaly např. feudálnímu právu, manželskému právu atd. Doplňovaly je sbírky výnosů zemských i městských soudů. V právnických knihovnách byly frekventovány rovněž knihy týkající se válečného práva (Ius belli et pacis). Právní literatura se krom profesních měšťanských knihoven v té či oné míře vyskytovala prakticky ve všech větších šlechtických a církevních knihovnách, protože nesloužila pouze svému majiteli, ale představovala nezbytný každodenní nástroj pro administrativu panství, diecéze atp.
Knihovny lékařů a lékařská literatura v knihovnách
Základem knihoven lékařů bývala kanonická díla z řeckého a římského lékařství, především díla Hippokratova, Dioskúridova, Galénova, ale také pozdější práce perského lékaře Aviceny (Ali ibn Siná) nebo španělského arabského polyhistora Averroa (Ahmad ibn Rušd). Z raně novověkých autorů byl oblíben Paracelsus. Doplňovaly je herbáře s přesahem do zoologie a mineralogie, pokud se vztahovala k lékařství v soudobém chápání, z nichž jsou v českých knihovnách krom staršího titulu Hortus sanitatis v různých vydání frekventovány obě české edice Mattioliho Herbáře (Praha, 1562 a 1596) i nákladně ilustrovaný Hortus Eystettensis (Norimberk, 1612). Oblibě se těšily také rukopisné sbírky lékařských receptů nebo jednoduchých návodů na léčbu obvyklých neduhů. Zvláštní pozornost zasluhují chirurgická a ranhojičská díla se zvláštní kategorií věnované vojenskému lékařství zaměřenému na zranění z bitev. S rozvíjející se specializací lékařské vědy s nástupem osvícenství souvisela rovněž proměna obsahové struktury odborné literatury v lékařských knihovnách. V mladších fondech lze nalézt stopy z počátků homeopatie. Lékařská literatura v podobě herbářů, domácích lékařských příruček, návodů, jak čelit morové nákaze atp. představovala běžnou složku laických knihoven.
Knihovny biologů a biologická literatura v knihovnách
Toto heslo zastřešuje knihovny, které uchovávají a zpřístupňují knihy z oborů zoologie, botaniky a mykologie, jež měli k sobě především v období středověku a raného novověku podstatně blíže než dnes. V té době byli jejich hlavními recipienty lékaři a lékárníci. Na pomezí zoologické a botanické literatury středověku a raného novověku stojí rovněž pojednání o neexistujících či bájných zvířatech a rostlinách, která však bývala zařazována mezi reálná, např. v Hortus sanitatis a v dalších dílech na pomezí přírodních věd a lékařství. Často šlo o velmi nákladné publikace s bohatým ilustračním doprovodem. Krom herbářů a nejrůznějších zoologických knih by k tomuto žánru bylo možno přiřadit také pěstitelské a chovatelské knihy, přes jejich afinitu s hospodářskou literaturou. Moderní knihovny spadající do této kategorie stojí, co do vědecké úrovně, na vyšším stupni a často vynikají vysokou mírou specializace.
Knihovny matematiků a matematická literatura v knihovnách
Matematická literatura ve středověkých a raně novověkých knihovnách zpravidla doplňovala literaturu z dalších přírodovědných disciplín, jako byla fyzika, astronomie, akustika, optika, hudba a další, jelikož matematika koexistovala v symbióze s těmito obory, jak o tom konečně svědčí soudobé knihovní katalogy a soupisy řadící knihy z uvedených disciplín do jedné kategorie. Základem byla i v tomto případě literatura antického Řecka, díla Euklidova, Archimedova, Pythagorova a jejich arabských komentátorů a pokračovatelů v latinských překladech. Podobně jako v oblasti astronomie, došlo v matematice k zásadním změnám a rozvoji v období raného novověku, čemuž odpovídá také kvantitativní nárůst matematických knih v knihovnách učenců (nikoliv nezbytně pouze matematiků), ale také jejich rostoucí rozmanitost. Setkáváme se aplikací matematiky a mechaniky ve vojenství v oblasti balistiky, v umění v pojednáních o perspektivě nebo v mladších knihovnách ve statistice. Na hranici s hospodářskou literaturou stojí jednoduché učebnice kupeckých počtů, jež se objevují i v knihovnách osob, které bychom mezi vědce a učence neřadili.
Knihovny astronomů a astronomická literatura v knihovnách
Kromě moderních odborných knihoven astronomů a astronomických ústavů, obsahovala astronomickou literaturu již řada středověkých a raně novověkých knihoven, protože astronomie patřila mezi sedm svobodných umění a byla součástí výuky již na akademických gymnáziích. S astronomickou literaturou ve středověku a v raném novověku úzce souvisela také literatura astrologická, tedy knihy pojednávající o vlivu pohybu nebeských těles na pozemské dění a lidské životy. Poznámky o pozorování komet, zatmění slunce nebo měsíce patří mezi obvyklé rukopisné záznamy v knihách i v knihovnách laiků. Představy středověkého člověka o uspořádání kosmu určovala především díla Aristotelova. Ke zlomu dochází v průběhu renesance s koperníkovským obratem heliocentrismu a Keplerovou redefinicí kruhových drah planet na eliptické. Tyto změny se odrážejí i ve složení knihovních fondů raně novověkých astronomických knihoven. Kromě tabulek polohy planet, almanachů s vyznačenými fázemi měsíce, prognózou solárního a lunárního zatmění, byla hojně frekventována rovněž díla dokumentující pozorování komet a supernov. V laických knihovnách se nejčastěji setkáme s kalendáři s hvězdářskými pranostikami a tzv. minucemi, tedy instrukcemi k pouštění žilou v závislosti na pohybu planet.
Knihovny fyziků a fyzikální literatura v knihovnách
V raném novověku je vzhledem k renesančnímu záběru učenců velmi obtížné, ne-li nemožné definovat fyzikální knihovnu nebo knihovnu fyzika jako samostatný typ. Literatura z oboru fyziky (optika, akustika, hydraulika atp.) bývala zpravidla řazena mezi knihy matematické a takto také chápána. Významnou roli hrálo vojenské využití fyzikálních zákonů v balistice (Leonhard Zubler: Nova Geometrica Pyrobulia, 1608), hydraulika při konstrukci vodou poháněných strojů (Jacopo Strada: Kunstliche Abriß allerhand Wasser-Wind-Roß- und Handt-Mühlen, 1617–1618) a v zahradní architektuře či optika v perspektivě výtvarného umění (Albrecht Dürer: Unterweisung der Messung mit dem Zirkel und Richtscheit, 1536). S fyzikálními zákony mechaniky a optiky pracovala i raně novověká astronomie (Tycho Brahe: Astronomiae instauratae mechanica, 1602 – Johannes Kepler: Astronomia nova, 1609). Svým významem zásadní díla Isaaca Newtona (Isaac Newton: Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, 1687) pronikala do českých knihoven zvolna a s časovým odstupem. Mezi publikacemi z pozdější doby se objevují odborná pojednání o elektrické energii i jejím využití v průmyslu.
Knihovny historiků a historiografická literatura v knihovnách
Obecná historiografická díla a kroniky se ve středověku a raném novověku objevují v knihovnách většiny vzdělanců a institucí, tedy nejen těch, kteří se jí sami zabývali (např. Hartmann Schedel: Liber chronicarum – Norimberk, 1493, Ennea Silvio Piccolomini: Historia Bohemica – Řím, 1475). Často byly totiž vnímány nejen jako informace o minulosti, ale i jako morální a politická ponaučení (Václav Hájek z Libočan: Kronika česká – Praha, 1541). Někdy byly též pojaty spíše jako epická vyprávění a plnily i zábavnou funkci. Podle zájmů a rozhledu majitelů se jednalo o dějiny světové, národní, lokální či městské, institucionální, církevní či osobní. Z dnešního pohledu pak některé vykazují i výrazné přesahy do oblastí geografie a etnografie. Od raného novověku a s rozvojem kritické historiografie knihovny frekventují literaturu z oborů pomocných věd a mimo již dříve se objevují heraldiku a genealogii se připojují další, jako je diplomatika, paleografie, chronologie, numismatika a další (Jean Mabillon: De re diplomatica libri VI – Paříž, 1681). Osvícenectví přináší zvýšený zájem o hmotné památky lidské činnosti a do knihoven se dostává i archeologie.
Knihovny filologů a filologická literatura v knihovnách
Kromě knihoven profesionálních filologů, zpravidla univerzitních či gymnaziálních profesorů zaměřených na klasické i živé jazyky, se setkáváme s filologickou literaturou i v knihovnách laiků. Jde především o jazykovědné učebnice a další jazykovědnou literaturu z dob studií vlastníka knihovny, kterou její majitel používal nezřídka i v letech pozdějších při psaní příležitostné řecké nebo latinské poezie. První odborná pojednání o jazycích neorientovaná pouze na jejich praktickou úlohu se váží především na klasické jazyky, latinu a starořečtinu, které pak oboru dlouho dominují. S nástupem renesance a reformace se přidává i zájem o další biblické jazyky, zejména hebrejštinu, byť práce týkající se těchto jazyků byly někdy chápány i jako součást teologie. O další jazyky, jejich skupiny a vývojové fáze se filologie výrazně rozšiřuje s obdobím osvícenectví a národních obrození a mimo samotných jazyků se věnuje i literatuře, v něm psané, a kultuře a historii jeho mluvčích, čímž se prolíná s dalšími vědami.
Knihovny architektů a architektonická literatura v knihovnách
Knihy o architektuře tvoří od raného novověku nepostradatelnou součást především rozsáhlejších šlechtických a církevních knihoven, nicméně knihy o architektuře jsou frekventovány i v knihovnách vzdělaných měšťanů, kteří z nich čerpali obecné pouční nebo inspiraci pro vlastní stavební činnost. Z pera římského architekta a inženýra Marca Vitruvia Pollia vzešel traktát De architectura libri decem. Jednalo se o stěžejní dílo ovlivňující pojetí architektury od středověku až do baroka. V průběhu 16. století začala vznikat původní architektonická literatura. Významným autorem byl kupříkladu Albrecht Dürer a jeho knihy věnované aplikované geometrii či opevnění. Až do 19. století si uchovaly význam práce I quattro libri dell´architettura italského architekta a teoretika architektury Andrea Palladia či La regola delli cinque ordini d’architettura, jejímž autorem je též italský architekt Vignola. Architektonická literatura v knihovnách se věnovala nejen obytným budovám či palácům, ale pozornost byla cílena též na architekturu zahrad, bytovou architekturu či design jednotlivých architektonických prvků. Zvláštní kategorii představovala vojenská architektura. Vycházely též učebnice architektury. V neposlední řadě je třeba upozornit na přesah, který měla literatura věnovaná stavitelství s technickými obory či topografií.
Knihovny chemiků a chemická literatura v knihovnách
Vědecká literatura pro obor chemie je historicky velmi úzce spjata s dalšími disciplínami – alchymie, lékařství a metalurgie, proto byli jejími hlavními recipienty od raného novověku především lékaři a lékárníci. Literární jednotliviny z této disciplíny bychom však nalezli i v knihovnách vzdělaných laiků. Samotná alchymie měla velký význam pro budoucí rozvoj oboru chemie. Rozvíjela experimentální průzkum a díky ní byly objeveny nové látky a postupy. Jako samostatný obor se chemie vymezuje od 17. století, kdy se objevují publikace s vědecky přesnými výsledky z experimentů, vznikají první měřící přístroje a do zájmu přichází mikrosvět. Od 18. století se dále rozvíjí třemi základními směry – léčebným, hospodářským a technickým. Chemické knihovny tedy mohou obsahovat knihy oboru chemie v soudobém chápání a oborů příbuzných – alchymistická pojednání (např. traktáty Raymunda Lulla) či herbáře, které mimo jiné obsahují i naučení o destilaci, a lékařská díla obsahující postupy (recepty) klasifikovatelné jako chemické.
Knihovny geografů a geografická literatura v knihovnách
Geografie v raném novověku úzce souvisela, až splývala, s historiografií, a proto je ve starším období oddělit knihovny historiků a geografů. Historiografické medailony jednotlivých zemí a panství bývaly nedílnou součástí renesančních a barokních kartografických medailonů. Mezi díla z oboru geografie se v historických knihovnách řadí zejména cestopisy, atlasy i samostatné mapy a glóby. Nejstarší geografická díla v sobě kombinovala historiografii, kosmografii, topografii a etnografii. Starověké a středověké cestopisy mísily realistický popis s fikcí, v renesanci se již oddělila utopie jako samostatný žánr, v 18. století nabývá nad zábavnou funkcí vrchu naukový styl a přichází žánr průvodců. V 19. století se objevují první zeměpisné učebnice. Mezi nejstarší celoevropsky rozšířené geografické dílo patří Kosmographia Sebastiana Münstera, která měla své národní mutace. Atlasy plnily v knihovnách nejen vzdělávací, ale i reprezentační funkci. Ručně kolorované soubory o několika desítkách až stovkách map, plánů a vedut dosáhly svého vrcholu na přelomu 16. a 17. století v nizozemských vydavatelských domech A. Ortelia a W. J. Bleau, odkud se šířili do knižních sbírek po celé Evropě. Hojně ilustrovaná cestopisná a topografická díla byla nákladnou investicí, což je předurčuje k častějšímu výskytu ve šlechtických a větších církevních knihovnách. Stejně tak glóby a nebeské sféry bývaly běžnou výbavou knihovních sálů od dob renesance.
Knihovny teologů a teologická literatura v knihovnách
Teologická literatura ve své podstatě zahrnuje široké spektrum dalších vědních oborů. Úzké sepětí má například s filologií, filozofií, historiografií, právnickou literaturou aj. Tomu také odpovídala struktura knihoven teologů, která se zpravidla neomezovala pouze na tuto oblast, ale obsahovala řadu dalších literárních děl v závislosti na další zaměření majitele knihovny, např. nejrůznější sbírky exempel a kronik jako nezbytný doplněk kazatelských knihoven. Mezi hlavní obory teologické literatury řadíme systematickou teologii (dogmatiku, symboliku), fundamentální a polemickou teologii a apologetiku, biblickou teologii, ale i církevní dějiny a praktickou teologii (tj. pastorální teologie, katechetika, liturgika, homiletika, misiologie). Dále do této kategorie spadá ekumenická ekleziologie, církevní právo, sociální teologie, křesťanská etika, religionistika a mystika. Teologické knihovny mohou obsahovat například rozmanité teologicko-historicko-právní traktáty a manuály, Bible, kázání, filozofická díla především se záběrem na metafyziku, ale i různé řečnické příručky aj. Zahrnují tedy díla v širším i užším smyslu zabývající se především náboženskou vírou, jejími zdroji a předměty.
Knihovny geologů a geologická literatura v knihovnách
Geologie patřila spolu s hornictvím, metalurgií, chemií (i alchymií) až do 18. století mezi obsahově poměrně nevyhraněné a vzájemně se doplňující exaktní obory na pomezí věd přírodovědných a technických. Přestože geologické spisy sahají svými kořeny již do starověkého Řecka a ve 13. století sepsal Albert Veliký traktát De Mineralibus, nastává rozmach oboru až během 16. století, kdy jsou sepsány a opakovaně vydávány tři zásadní díla: De ortu & causis subterraneorum Georga Agricoly, De rerum fossilium, lapidum et gemmarum… Konrada Gesnera a Perspectiva corporum regularium Wenzla Jamnitzera s ilustracemi Josta Ammana. Ostatně nauková ilustrace prostředkující lidské nástroje a činnosti je pro rannou geologickou literaturu velmi charakteristická, a ještě v díle Anthasia Kirchera převažující. Až specializovaná mineralogická pojednání 18. století obsahují realistické barevné rytiny. Český výzkum představil na základě vlastní mineralogické sbírky Ignác Born dvousvazkovým ilustrovaným dílem Lithophylacium Bornianum sive Index fossilium A zahájil tak více než století trvající zájem o paleontologii, který vyvrcholil vydáním díla Joachima Barranda Système silurien du centre de la Bohème (Praha-Leipzig 1852-1911 v 22 o 6000 textových stranách a 1160 tabulích).
Knihovny pedagogů a pedagogická literatura v knihovnách
Učebnice a knihy zabývající se vzděláním a výchovou se staly nedílnou součástí knihoven a objevují se jak v církevních a šlechtických knihovnách, tak v osobních knihovnách měšťanů či vzdělanců. Pedagogická literatura, zejména učebnice, se objevuje rovněž ve školních knihovnách, ať již se jednalo o farní, klášterní či městské školy nebo univerzity. Šlo nejčastěji o díla klasických řeckých a římských autorů M. Tullia Cicerona, M. Fabia Quintiliana, L. Aennea Seneky, M. Aurelia či pozdně antického gramatika A. Donata. Mezi pedagogickou literaturu můžeme zařadit učebnice a slabikáře, odbornou pedagogickou a filozofickou literaturu týkající se výchovy a vzdělávání nebo školství. Samotné pedagogické knihovny měly většinou charakter encyklopedických knihoven, v nichž byla encyklopedická literatura doplňována o díla zaměřená na výchovu, vzdělávání, školství a jeho dějiny. Oblíbená byla encyklopedie antického římského autora M. Terrentia Varrona s definicí struktury sedmi svobodných umění: trivium (gramatika, rétorika a dialektika) a quadrivium (aritmetika, astronomie, geometrie a muzika). Základem pedagogických knihoven byly kromě učebnic rovněž knihy zabývající se vzděláním a výchovou. Masivní nárůst pedagogické literatury je v habsburské monarchii spojen se zavedením povinné školní docházky dekretem Marie Terezie z 6. prosince 1774.
Knihovny literárních vědců a literárněvědná literatura v knihovnách
Literárněvědné knihovny v sobě zahrnují publikace zabývající se studiem literatury, procesem literární tvorby, literární historií a teorií nebo textovou kritikou. Počáteční zájem o literární tvorbu byl ve starověku spojen s rétorikou, poezií a dramatem. Proto jsou v prvních literárněvědných knihovnách vedle Aristotelovy Poetiky, která byla jedním z prvních děl věnujících se literární tvorbě, stála na počátku literární kritiky a literární teorie, zařazeny např. spisy Marca Tullia Cicerona. Samotná literární věda se konstituuje v novověku, nejenže se vyčlenila jako samostatná vědní disciplína z rétoriky, poetiky, filologie či filozofie, ale také se zásadně proměnila struktura literárních žánrů a literární tvorbě začala být věnována větší pozornost. Ve specializovaných literárněvědných knihovnách se nacházejí literárněvědné práce, textologické práce, filologická díla, první i kritická vydání děl, monografie o autorech, teoretické a obecné literárně historické práce nebo bibliografie. Protože literární věda zkoumá literaturu v širokém společenském kontextu, bývá součástí fondu literárněvědných knihoven rovněž encyklopedická či slovníková literatura (encyklopedie, literární slovníky, jazykové slovníky) nebo základní díla ze společenskovědních oborů.
Knihovny techniků a technická literatura v knihovnách
Technické knihovny ve středověku a raném novověku se jen těžko definují jako samostatná kategorie, protože soudobé technické a technologické obory souvisely buď s fyzikou a matematikou, nebo s chemií či alchymií. Také jejich majitele lze v této době jen obtížně definovat. Díla s technickým zaměřením nalezneme v knihovnách soukromých sběratelů, univerzálních učenců, specialistů i v encyklopedických šlechtických a církevních knihovnách. Jako tisky obsahově technického zaměření byly chápány popisy materiální činnosti člověka, nástrojů, výrobních postupů či přímo strojů, vlastně publikace o řemeslech. Byla to zpočátku hlavně díla hornická a metalurgická, i když jejich základ, geologie, spadá spíše do věd přírodních. Za stěžejní dílo v této oblasti je až do počátku 18. století považován spis De re metallica libri XII. Georga Agricoly, poprvé vydaný v Basileji 1556. Jako technická literatura byla někdy chápána i militaria zabývající se přímo technikou boje či obrany, například Sienza e pratica d’arme Salvatora Fabrise vydaná v Kodani 1606. Díky zpracování kovů do této oblasti zasahují i pojednání o výrobě zbraní či brnění. Na pomezí militarií a technické literatury stojí knihy o pevnostním stavitelství. Podobně se vyvíjela také další odvětví budoucího průmyslu, jako hydraulika nebo mechanika, která leží sice na rozhraní s fyzikou, nicméně jejich využití v praxi, hlavně výroba strojů (jeřáby, ozubená kola, lisy, mlýny…) je již věcí technickou. Z konce 16. století stojí za pozornost souborné dílo Jacquese Bessona Theatrum instrumentorum et machinarum, poprvé vydané v Lyonu 1578 a následně ještě několikrát, které podává dobový obraz tohoto oboru. Od počátku 18. století se objevují pojednání z oblasti strojírenství, od vynálezu parního stroje v roce 1765 i díla s touto tematikou. V 19. století se technická literatura rozšiřuje o učebnice pro inženýry a konstruktéry a tisky řešící otázky průmyslu, dopravy či mechanizace výroby.
Knihovny ekonomů a hospodářská literatura v knihovnách
Pojem hospodářské knihovny v sobě zahrnuje zpočátku literaturu týkající se chodu hospodářství a přilehlých oblastí (zemědělství, vodohospodářství, lesnictví), což mělo význam jak pro majitele velkostatků, tak drobné zemědělce, a od 18. století obecně literaturu ekonomickou, neboť ekonomika začala být chápána podle definice Adama Smitha z roku 1776 jako vědní obor zabývající se vedením státu a živobytím jeho občanů. Tisky s hospodářskou tematikou nalézáme u soukromých a institucionálních vlastníků. Jsou součástí šlechtických i církevních knihoven, bývají zastoupeny u příslušných úřadů státní správy a nárazově se s nimi setkáváme u soukromých sběratelů. Mezi nejstarší typy můžeme řadit kalendáře, zpočátku zaměřené pouze na církevní svátky, ale brzy rozšířené o astronomické, historické a od konce 16. století i hospodářské informace. Jejich součástí byly od 80. let 15. století také pranostiky, které od druhé poloviny 17. století vycházely již samostatně, často jako drobné tisky lidového čtení, tzv. selské pranostiky. Od 16. století se setkáváme s monografiemi zaměřenými přímo na konkrétní hospodářskou činnost, jejichž obsah se postupně specializuje podle odvětví, např. zemědělství, chov a ošetřování dobytka, včelařství, pěstování rostlin, zakládání zahrad, lesnictví, atd. Do oblasti ekonomické můžeme řadit již od roku 1350 vlastníky jednotlivých panství vydávané rukopisné selské řády a hospodářské instrukce, neboli stručné návody ke správě panství. Tyto instrukce, postupně vydávané tiskem, náležející do širší skupiny administrativních tisků, které od 16. století upravovaly v rámci vztahu státní či církevní správy s obyvatelstvem také ekonomické otázky, hlavně obchodní a výrobní agendu, byly vydávány do poloviny 19. století. Nesmíme opominout ani učebnice kupeckých počtů, i když ty náleží spíše do oblasti matematiky, dále monografie věnující se obchodu a obchodnímu právu a od druhé poloviny 18. století spolu s uznáním ekonomiky jako vědního oboru ekonomická pojednání zaměřená na vzájemné vztahy státu a jeho obyvatel. Produkce všech těchto tisků plynule narůstá spolu s ekonomickým rozvojem společnosti.